Den 2. (1.7. - Itálie)

V 7:30 se probouzím do krásného slunečného rána, pomalu balím věci a kolem 8:30 vyrážím na cestu. Dnešním cílem je pokořit Passo di Stelvio. Jedu směrem Itálie s tím, že těsně před ní odbočím na dlouhou trasu podél hranic podhůřím Dolomit.

Vzhledem k tomu, že Itálie a přehlednost křižovatek nejdou moc dohromady a tady už je to blízko, pravidlo se potrvzuje a tak končím na Italské hranici. Naštěstí jde o menší průsmyk, tak je aspoň na co se dívat. Vracím se do údolí a nacházím původní trasu. Cesta pod Dolomity je zajímavá, ale není to úplně ono. Je dost dlouhá a jednotvárná. Kdo se vyžívá v esíčkách by si tu užil, protože přesně takových jsou tu hromady.

Do Itálie vjíždím u města Toblach a následuje Cortina di Ampezzo cestou, kterou jsem loni jel omylem. Počasí je fajn, hory taky, na vrcholcích sníh, spousta serpentýn, nic mi nechybí ... až na ... možnost jet dál. Jak se ukázalo, tak přes Paso di Falzarego a okolí je zrovna dneska nějaký cyklistický závod a tak 4 nejdůležitější průsmyky pro průjezd touto oblastí jsou pro normální dopravu uzavřené. Musím tedy volit cestu víc na jih se zajížďkou asi 100 km.

Prosmýkám se vedlejšími silnicemi, neznámými průsmyky, až najednou  v půlce cesty zjišťuju že tudy už jsem někdy jel ... loni. Přestože se snažím vzpomenout kudy jsem jel, abych to neopakoval, na prvních 4 křižovatkách a asi 30 km se mi to nepovedlo. Nakonec vyjíždím do údolí mezi městy Trento a Bolzano u města Ora. Toto údolí je celkem obří rovina plná vinic, se dvěmi stěnami hor. Něco na způsob skleníku. Jízda v údolí a údaj na teploměru 36.8 stupňů Celsia (při jízdě) to potvrzuje a termoprádlo protestuje, nezbývá než aspoň něco shodit.

Následuje strmý výstup na stěnu údolí do průsmyku Mendelpass. Pohled do údolí je při výjezdu fascinující. Tady se taky napojuju na původní plán trasy. Zajížďka zabrala hodně a tak počítám, že Stelvio buď večer, nebo až zítra ráno. Následuje pohodový přesun až k průsmyku Passo del Tonale, který je jakousi branou do oblasti Stelvio. Tady se začíná ozývat hladové oko palivoměru. Problém je, že jsem vysoko v horách a benzinka nikde. Předpokládám, že rezerva by měla vydržet až do města Bormio, plus mínus 10 km, doufám že to bude spíš plus :-).

Aniž bych o tom předem věděl, čeká mě zlatý hřeb dneška. Nenápadný průsmyk Passo di Gavia má 2561 m.n.m. Nejen že to je nejvýš co jsem zatím byl, ale  samotný výstup a krajina jsou úchvatné. Výstup sestává ze silnice široké jako jedno osobní auto, serpentýn otáčejících se na pětníku a stoupání při kterém místy tuhne krev v žilách. Co zatáčka, skála za kterou není nic vidět. Zkušenější autaři před zatáčkou troubí a všichni v nich jedou krokem. Průsmyk samotný nabízí výhled do údolí i na okolní horys ledovcem a nejedna motorka kvůli řídkému vzduchu na volnoběh chcípá. Chce to holt držet pod plynem. S chutí tady povečeřím Sjezd dolů na sever je o něco menší adrenalin, silnice má aspoň dva pruhy.

Benzín vydržel až do Bormia a tak do téměř prázdné nádrže tankuju nerad z automatu za vysokohorskoitalských 1.38 EUR za litr. Je 19:30 a začíná pršet. Končím  v prvním kempu v údolí, který jsem našel. Je tu nehorázně draho, ale když prší, tak se nedá nic dělat. Dávám sprchu, píšu lodní deník a asi kolem desáté ulehám. Zítřek slibuje samé kvalitní průsmyky - Stelvio, St. Moritz, a snad už i centrum Švýcarska s těmi nejlepšími průjezdy ...