Pávi v Alpách

Konečně, moje představa o nějaké delší cestě na jawě dostává trošku jasnější obrysy. Mám v plánu navštívit Krimmlské vodopády, Grossglockner a v původním návrhu byly ještě jezera v oblasti Hallstattu. Od předchozích výletů do Rakouska a Itálie jsou to už dvě sezony, kdy jsem o cestování jen snil a prohlížel si často fotky z Alp, Dolomit a od moře.   Prodloužený víkend 5. – 8. července přímo vybízí k podniknutí výletu. 

Páv zmíněný v nadpisu samozřejmě není ten uřvaný pták, ale Pav 40 – tedy přívěsný vozík, který patří k mojí Jawě 350 z roku 1964. Její pneumatiky projely asfalt několika evropských zemí, okusily sníh 2760 metrů nad mořem, nebo poznaly mořský písek i sůl. Motorka je stabilně připravená a schopná vyjet v podstatě kdykoliv, jen jsem nasadil nový řetěz a vyměnil olej, ať si mlaská. Kastlík je naplněný nářadím, k tomu ještě přibalit kompletní zapalování, cívku, duši a pár drobností, které se mohou hodit. Na cestu k moři jsou čtyři dny málo a Alpy mě doslova uchvátily, takže už dopředu bylo celkem rozhodnuto.

Stačilo ještě sehnat pár odvážných kolegů veteránistů, abych nejel sám. Počet posádek se rozrůstal, takže původně zamýšlená parta cca 3 motorkářů se postupně rozrůstala na 8 motocyklů a jeden automobil. Celkem velká banda.  No nic, tak žhavé to nebude, však oni si to ještě rozmyslí. Stačí už jen vyřešit, zda vyrazit ve středu po práci, nebo až ve čtvrtek ráno. Předpověď počasí byla víc než ošklivá – déšť, nikoliv přeháňky, ale opravdu jen a jen déšť. Přiznám se, že jsem jednu chvíli uvažoval i o zrušení výletu. Nicméně kdosi pronesl, že může začít pršet, ale skončit musí.  Navíc předpovědi uváděly na jednotlivé dny pro Alpy pravděpodobnost srážek mezi 40 a 80 % a to přece není 100 %. Risk je zisk, takže je rozhodnuto, nepromoky zabaleny a můžeme vyrazit. Z původně plánované sestavy kupodivu nikdo nevzdal, takže jsme si dali sraz ve středu v 16.00 hodin na parkovišti za Plzní v tomto složení:



Jawa 350 panelka + pav – Venca

Jawa 250 kývačka + pav – Honza

Jawa 250 pérák + pav – Martin

Jawa 250 pérák + pav – Ondra

Jawa 250 panelka – Zdeněk

Jawa 350 pérák – Láďa ml.

BMW R71 – Míla ml.

M 72 + sidecar – Míla a Maruška

Škoda felicia (stará) – Láďa s manželkou



Středa 4. 7. 2012

Plzeň – Folmava - Landau

V práci jsem se nemohl dočkat konce šichty. Motorka byla nabalená už od úterý. Stan, spacák, jídlo, oblečení, olej, nářadí... Zkrátka plný pav i nosič. To by člověk nevěřil, kolik nezbytných věcí je třeba. A taky by jeden nevěřil, kolik věcí se ukáže po návratu jako úplně zbytečných.

Před 16 hodinou už u pumpy čeká Honza se Zdenkem, během 15 minut doráží i zbytek party. Tedy téměř celý zbytek. První porucha se objevila ještě před startem. Ondra s mladším Láďou přijíždějí s mírným zpožděním a oznamují, že  u felicie se hřeje brzda na jednom kole, takže to Láďa st. v Plzni otočil a fofruje zpátky domů, přeloží věci do novýho auta a dohoní nás později.

Konečně startujeme. Krátce po půl páté odpoledne vyrážíme směr Folmava. Míla s Maruškou už měli náskok, protože jsme se obávali, aby nás ostatní rychlejší motorky zbytečně nezdržovali. Ale stejně na nás za hranicemi čekali téměř hodinu. Také díky malé zastávce. Po pár kilometrech Láďovi jede pérák na jeden válec. To ta cesta pěkně začíná. Naštěstí bylo jen zaolejované kladívko na zapalování. Stejně je to od něj odvaha vyjet na motorce v původním stavu s motorem s ne zcela známou historií. Navíc se mu ještě párkát přidíral, takže fest namazal osvědčený olej M2T. Brrr. O tom se určitě zmíním ještě později, neboť mazání Láďovo péráka a jeho oblaka dýmu je povídání na samostatnou kapitolu. Další trasa pokračovala přes Cham, Straubing, Landau do malé osady Mamming, kde jsme na mapě našli kemp na přenocování přímo na břehu pískovny s nádherně čistou vodou. Sice byl asi spíš pro karavany, ale pár našich stanů se taky vešlo. Ceny slušné – 5 euro za stan a 2,50 za osobu. Chvíli před kempem nás dohonil Láďa s peugeotem, takže sestava byla komplet.

Z Plzně ujeto 165 km.



Čtvrtek 5. 7. 2012

Landau – Eggenfelden – Traunstein – St. Johann in Tirol – Mittersil – Zell am See – Fusch

V noci byla menší bouřka, ráno navzdory všem zvrhlým předpovědím nás čekalo až nečekaně dobré počasí a dokonce i sluníčko. Předchozí den jsme zjistili, že Míla se sidecarem není zas až taková brzda a v pohodě stíhá, takže Maruška vyfasovala mapu a byla povýšena na vrchního navigátora. Ikdyž ženy považuji za tvory s orientačním nesmyslem, tak musím Marušce vyslovit opravdovou pochvalu. Zvlášť když mapa byla v docela malém měřítku, kdy mezi Prahou a Římem bylo několik menších koleček jako třeba Plzeň a Mnichov. Navíc do helmy se brýle těžko nasadí, takže chvílemi fungovala navigace i podle sluníčka.

Mezi Ruhpolding a Reit im Winkl pár kilometrů před Německo – Rakouskou hranicí jsme minuli několik nádherných jezer. Docela jsem potom litoval, že jsme nezastavili a nevykoupali se v té nádherně čisté vodě, navíc při tak parádním počasí. Lidí bylo na břehu celkem dost, ale přesto bych řek, že do vody lezli jako chlapečkové a ven jako holčičky...

Protože na dnešní den připadlo málo kilometrů, tak jsem na internetu našel jednu atrakci v St. Johann  - „Sommer-rodel-bahn“. Jednou jsem něco podobného někde už viděl i zažil. Lanovkou nás vyvezli na kopec, posadili do takového malého vozíku jezdícím po rouře (byla to dětská velikost, čouhal jsem na všechny strany) a pustili několik stovek metrů, možná i kilometrů dolů. Zde se mělo jet v betonovém korytu. Při dotazu na cestu u benzínky nás paní poslala asi 6 km rovně, pak na jakési odbočce (jejíž jméno jsem vzápětí zapomněl) doleva. Při dalším dotazu po 8 km nám ochotná servírka přesně vysvětlila cestu a poslala zpět, odkud jsme přijeli. Ach jo...  Na této zastávce se schylovalo k prvnímu vážnějšímu technickému problému, Martinovi chcípla motorka. První diagnóza byla stržený závit na svíčku. Co teď? Rovnou zavolat odtah? Nebo vyndat těsnění a chytit svíčku opatrně na dva závity, popřípadě zašprajcovat kusem dřeva o spodek nádrže? Naštěstí se ukázalo, že se jen vyšroubovala z hlavy, pravděpodobně nebyla dotažená (on totiž Martin neustále zkoumá barvu svíčky, šteluje karburátor i předstih, nutno dodat, že mu to jede „jako kráva“) Vyřešeno, pokračujem na Sommer-rodel-bahn. Místo jsme našli sice správně, ale pozdě. Asi tak o dva roky. Dráha byla totiž dlouhou dobu mimo provoz. No nic, pokračujeme dál. Po pár kilometrech přejíždíme náš letošní první průsmyk Pass Thurn 1274 metrů nad mořem. Vzhledem k tomu co jsme projeli již v předchozích letech, to nepovažuji za takovou senzaci, spíš je to takový malý krtinec. V údolí mezi Mittersilem a Zell am See jsme se s Mílou trošku zdrželi, vedle silnice vede úzkokolejka a na ní právě projížděl parní vlak, takže by byla škoda nevyužít situaci a neudělat aspoň pár fotek. Mezitím zbytek party získal dostatečný náskok a zmizel z dohledu. Nevadí, jednak nás viděli, že stavíme z vůle vlastní, nikoliv z vůle porouchaného motocyklu a navíc cíl cesty, tedy kemp Lampenhausel ve vesnici Fusch jsme znali z předchozího výletu. Takže jsme trefili v pohodě, akorát když ostatní už měli vybrané místo a začali stavět stany. Tento kemp je jako stvořený pro start na Grossglockner Hochalpenstrasse, protože leží pár kilometrů před jejím začátkem. Nutno podotknout, že v kempu byla čeština slyšet víc než dost, protože češi zde statečně převládali. To není nadsázka, ale skutečnost. Ceny: stan 3, osoba 5,50, motocykl 1,50 euro. Na recepci je možné koupit vstupenku (nebo jak bych to nazval) na Grossglockner za výhodnější cenu 19 euro za motorku místo 22 euro přímo na mítnici.

Ještě před večeří řešil Ondra špatné dobíjení. Při výměně zapalování se mu navíc podařilo našroubovat delší šrouby až do rotoru, že z něj špony lítaly. Naštěstí bez následků, takže opraveno, jakž takž seřízeno a připraveno na zítra.

Ujeto 257 km.



Pátek 6. 7. 2012

Grossglockner Hochalpenstrasse

Tato vysokohorská silnice je zpoplatněna. A Rakušáci zatraceně dobře ví proč. Strmé hory, hluboká údolí, ledovec, vodopády, to vše za to stojí. O kvalitě asfaltu snad ani není třeba hovořit. Takže na své si přijde jak romantická dušička, toužící po pohledu na rozkvetlou horskou louku, tak motorkář – závodník, který řeže jednu zatáčku za druhou. Silnice byla stavěná ve 30. letech pro běžný provoz, v současnosti je to hlavně vyhlídková trasa.

Z kempu jsme vyrazili ráno okolo 9 hodiny. Hned za mítnicí ve Verleitenu se silnice začíná zvedat do strmého stoupání a nekonečných zatáček, nejdřív lesem, později kamennými poli s četnými potůčky a výhledy na okolní hory. Mých 16 koníků táhne panelku i s pavem statečně, většinou tak na dvojku, trojku a plný plyn. Vyjímečně po rovině se nechá zařadit i čtyřka, ale to málokdy. Jednak je cesta většinou do kopce a pak taky má určitě vliv nadmořská výška. Ondra se několikrát pokoušel donutit svého péráka o devíti koňských silách k vyšším výkonům štelováním předstihu, štelováním a čištěním karburátoru, jelo mu to, nicméně letadlo z toho neudělal. Během oprav a úprav jsme došli ke zjištění, že má nějaký zvláštní druh motoru s letmo uloženou klikou. Ona si tam tak vesele poletovala na všechny strany a to byl asi neúspěch při seřizování předstihu. Myslím, že další tuning motoru bude spočívat ve výměně ložisek. Snad to zvládne dojet domů.

Přibližně v polovině silnice je odbočka na Edelweisspitze, je to několikasetmetrová dlážděná cesta na nejvyšší místo. V prudkém stoupání a zatáčkách se motor pořádně zahřeje. Většinou jedu na jedničku, na dvojku jen občas mezi zatáčkami. Nahoře samozřejmě nesmí chybět nezbytné focení u cedule s nadmořskou výškou 2571 metrů, prohlídka menší výstavy o motoristických závodech z první poloviny století. Další odbočka vede na Franz Jozef Hohe – vyhlídka na ledovec a Grossglockner, nejvyšší rakouský krtinec. Zde je velké patrové parkoviště, muzeum, restaurace atd. Všichni jsme si otestovali jak motory, tak i brzdy. Největší starost měl asi Míla se sajdkou, cestou mu začala hořet brzda, až se opálila barva na bubnu. Utrhnul Marušce od pusy flašku s pitím a jal se motocykl hasit. Ale i my ostatní jsme občas stavěli a chladili, hlavně u péráků je plocha brzdového obložení poloviční ve srovnání s mojí panelkou a navíc dvoutakt motorem neubrzdíš. Ale obložení se nepálilo zdaleka jen u našich starších strojů, i z okolo projíždějících zánovních aut se kolikrát linul smrad, že by jeden pad. A to za volantem ani nemusela sedět blondýna, která stojí na brzdě nonstop 20 kilometrů. Pár minut před dojezdem na vyhlídku nás zastihnul déšť, naštěstí poprvé a zároveň i naposled během celého výletu. Po zaparkování jsme si s drzostí sobě vlastní přenesli lavičku hezky pod střechu parkoviště a rozložili si svačinu. I přes deštík sem vyrazilo tolik turistů, že nebylo kam plivnout. Dokonce se nahoře objevila ČZ 175 s českou značkou a ještě další parta Čechů na jawách. Odpolední cesta zpět probíhala bez problémů. Dole u mítnice přesedlal Míla starší ze sajdky na bavoráka a jel se vyřádit do zatáček ještě jednou, i já jsem neodolal a zopáknul si část cesty znovu. Mezitím se úplně vyjasnilo, takže vznikly další hezké fotky a konečně byl vidět i vrchol Grossglockneru, který předtím zahalovaly mraky.

Ujeto 118 km.



Sobota 7. 7. 2012

Fusch – Krimml – Worgl – Chiemsee, kemp Lambach



V sobotu ještě před odjezdem do Krimmlu jsme měli v úmyslu vidět start závodu historických motocyklů Glockner Trophy 2012, který se konal právě na Alpenstrasse, ta byla po část dne uzavřena pro běžný provoz. Již v pátek bylo možno potkat na trase hodně značek předválečných závodních i cestovních motorek, namátkou třeba Norton, BMW, Rudge, AJS, Douglas, tříkolky Morgan a mnoho dalších. Není to závod na rychlost, závodníci startují po 20 vteřinách, jedou určenou trasu, je jim změřen čas a stejný čas musí dodržet i v druhém kole. Toť teorie. Ovšem v praxi to vypadá většinou úplně jinak: start - zatmění před očima – plný plyn a hurá do kopce. Jako za mlada. I takový motocykl z 20.-30. let to dokáže dost slušně rozhulákat, až se člověku tají dech. Sám to znám, neboť v prostředí veteránů se pohybuji dost často. Zkrátka občas je třeba řádně vyhnat pavouky z výfuků. Takováhle situace se nedá jen tak popsat, to se musí zažít na vlastní kůži, oči i uši. Veteránisté – závodníci to znají, ostatní musí prostě věřit a zapojit tu nejbujnější fantazii a představy.

Takže jsme sbaleni vyrazili ráno z kempu do Ferleitenu na start. V době, kdy už měl být závod v plném proudu, bylo podezřelé ticho a klid. Bohužel krátce po startu se nahoře stala tragická nehoda jednoho za závodníků, takže soutěž byla přerušena a pokračovala až odpoledne. Ovšem do té doby jsme nečekali a vyrazili dál podle plánu do Krimmlu.

Vodopády nedaleko vesnice Krimml svou celkovou výškou 380 metrů patří mezi nevyšší v Evropě a jsou rozděleny do tří stupňů vysokých 100 – 140 metrů. Na parkovišti vyhrazeném pro motocykly jsou skříňky na helmy, popřípadě oblečení. Všechny byly ale obsazené, takže nám nezbylo než se převléknout do civilního a motooblečení nacpat do pavíků a sajdky a vyrazit pěšky k pokladně. Vstupenka stojí 2,50 euro na osobu. Až k nejvyššímu místu stoupá stezka pro pěší, na vhodných místech jsou zřízeny terasy a lze tak obdivovat tuto přírodní zvláštnost z bezprostřední blízkosti. Často se stává, že všudypřítomná vodní tříšť zkropí i turisty. Celá cesta až nahoru podle ukazatelů trvá přibližně 2 hodiny. Odpoledne jsme ještě udělali válečnou poradu a domluvili se na další cestě. Varianta první byla, projet Gerlosstrasse po placeném úseku, varianta druhá vrátit se pár kilometrů a objet placený úsek po méně udržované silnici se stoupáním 20 procent. Podle slov našeho kamaráda, který ji projel, to vypadá, jako kdyby každou chvíli měla skončit v nějakém místním statku. Mě lákalo vyzkoušet motorku na takovém stoupání, ale nakonec zvítězil placený úsek, cena 5 euro za moto, 8 euro za auto. Z vyhlídek je parádní pohled přes údolí na vodopády na protějším svahu. Teda pokud před vámi zrovna neprojel Láďa na péráku a nenamazal olejem M2T jeho obvyklým poměrem 1:25. Mnohý Rakušan by v tomto případě dal asi přednost Temelínu na hranicích před dvoutaktními motocykly na zdejších silnicích. Tyto kouřové clony mají bezesporu jednu obrovskou výhodu, pokud se totiž část kolony opozdí o pár minut, bezpečně lze vystopovat první jezdce podle typického modrého oblaku.

Těsně po 20. hodině jsme zdárně dorazili k německému jezeru Chiemsee do kempu. Kolem jezera je mírně zvlněná krajina, jen směrem na jih se na dohled zdvihají vrcholky Alp a tvoří tak nádhernou kulisu při západu a východu slunce.  Recepce už byla zavřená, ale během pár minut se objevil personál a určil místo k postavení stanů. Tady asi naše motorky budily největší rozruch, škoda, že jsme neměli s sebou kasičku na „čumné“. Ovšem pobyt v tomto kempu se dá skoro nazvat bojem o přežití. Totiž tolik žravých komárů snad nikdo z nás ještě neviděl a na vlastní kůži necítil. Kdosi z kolegů tohle místo okamžitě přejmenoval na Komárov. Zdenek jako jediný kuřák dostal povolení, ba přímo příkaz, kouřit ostošest, což samozřejmě náležitě okomentoval, že najednou je nám slušným nekuřákům dobrej. Nicméně stejně mám pocit, že ty cigára se těm bestiím líbily. Pak dokonce pověsil zapálený, kouřící hadr přímo pod stolek s vařičem. Teď už vím, proč kolem všech těch německých karavanů byly zapálené svíčky „antihmyz“. Na nás musel být docela zábavný pohled, jak mávající lžící pobíháme po kempu, ve snaze sníst ohřátou konzervu dřív, než nás některý zdatný komár odnese i s ešusem. Nápad nastartovat Láďovo péráka jsme nakonec neprovedli, neboť přece jen máme soudnost a lepší je pár kousanců, než pár udušených německých sousedů. Ceny poněkud vyšší, než jsme byli dosud zvyklí. S odstupem času jsem přesnou částku zapomněl, ale za stan a osobu to vycházelo cca 12 euro, motocykl neúčtovali, přestože byl v ceníku (že by sleva za komáry?)

Ujeto 208 km.



Neděle 8. 7. 2012

Chiemsee – Landau – Deggendorf - Železná Ruda - Plzeň



Kupodivu jsem se vzbudil neožralý (alkoholem ani komáry). Takže sbalit stany, zaplatit a hurá k domovu. Po pár kilometrech jsme se napojili na už známou silnici, po které jsme jeli ve čtvrtek a drželi se jí až za Landau. A také jsme vzpomínali na naše první kempování u Landau, kde nemají ani jednoho komára. Pod vedením naší navigátorky jsme absolvovali poznávací okruh centrem Deggendorfu. Zlí jazykové tvrdí, že to bylo omylem. Ale řekněte, komu se podaří projet místními dlážděnými uličkami okolo kaváren se zahrádkami plných odpočívajících němců a toužících nasát vůni našich dvoutaktů? Za Deggendorfem v táhlém stoupání jsem skrz naše modré obláčky postřehl jednu místní Gertrudu, kterak se jednou rukou drží svodidel a druhou za plíce. Chudák, kdyby mohla popadnout dech, jistě by nás zcela neslušně pojmenovala několika sprostými německými nadávkami. Nikdy bych nevěřil, že Jawa dokáže vrhnout do ovzduší tolik oleje. Doma jsem zjistil, že špína na mojí motorce není ani tak prach, ale z větší části olej nachytaný za jízdy od přede mnou jedoucích kolegů. Pro příště asi škrtnu Láďu ze seznamu mých kamarádů. Ať si klidně maže M2T 1:25, ale proboha, 25 litrů benzínu na 1 litr oleje, nikoliv opačně!!

Přejezdy přes německo-rakouské hranice jsem ani nezaznamenal, ovšem přejezd naší hranice se mi jeví jako tragédie největší. Stádo umělých trpaslíků hned za hraniční čárou, trička lodidas či niked, na polorozbořené stodole reklama na bordel... Vítejte cizinci. Ach jo, tak jsme zas doma. Rázem jsem si pod helmou přestal zpívat německé koledy a začal: „Asfalt mi šumí pod koly, kličkuji mezi výmoly...“.

Krátká zastávka na kafe proběhla u čerpací stanice v Železné Rudě, pak ještě jedna rozlučková v Klatovech. Za Klatovama jsme se postupně rozdělovali a mířili k domovům.

Ujeto 287 km.



Celých 5 dní určitě stálo za to. Chování ostatních řidičů vůči nám motorkářům bylo v zahraničí nesrovnatelně lepší. Nebezpečně předjíždění, jak je u nás běžné, jsem v Rakousku postřehl třikrát, vždy to mělo na svědomí auto s českou poznávací značkou! (tomu blbovi v českém kamionu přeji potkat most ve výši hlavy v plné rychlosti a ten cimbál v peugeotu z Budějovicka ať naboří čelně kamion).



Celkem jsme ujeli přibližně 1100 km – jak kdo a taky jak který tachometr ukazoval. Spotřeba u mojí panelky je až překvapivě nízká 3,8 l/100 km s plným vozíkem. Cestovní rychlost jsme s ohledem na nejslabší stroje udržovali po rovině okolo 75 km/h. Počasí bylo oproti předpovědi super, nálada výborná, poruchy v normě. Vlastně to nebyly poruchy, jen „údržba“, která prostě ke starším strojům patří.

Seznam oprav:

Láďa ml. - olej na kladívku, přidřený motor

Martin – povolená svíčka

Láďa st. – nešlo zavřít okno u auta, elektrické kurvítko nalezeno a opraveno

Ondra – seřizování dobíjení, čištění karburátoru

Venca - upadlá anténa s vlaječkou, naštěstí ji kolegové sebrali.



Takže kam vyrazíme příště?